Barevní živočichové: Variace na černou 2

Nastal čas, kdy dny se neúprosně krátí, kdy nocí přibývá. Krátkost prozářených dnů, temnota přicházejících večerů a čerň ledových nocí. V zimním období lidé často trpí ,,černými" myšlenkami. Po tento čas může být černá barva skutečně vnímána jako barva s negativními atributy. Příroda se však vyznamenala a význam černé posunula zdaleka jiným směrem.

,,Černé" živočichy ve tmě jen těžko spatříte. Ukrytí mezi stromy, zahalení přikrývkou noční oblohy, zmítají se v hloubích lesů. Uslyšíte jen šustění listí. Spatříte mihající se stín. Naopak během třpytivě bílého zimního dne tito jednotlivci září na kilometry.

,,Bylo nebylo. Za sedmero horami a sedmero řekami byla malá chaloupka. V té žila koza se sedmi kůzlátky. Kůzlátka byla hodně živá a zlobivá, ale i hodná a chytrá. Jednou šla koza na pastvu a před odchodem kůzlátka kárala. ,,Kůzlátka, moje milovaná děťátka, půjdu na pastvu a přinesu vám čerstvé lupení. Ale vy nesmíte nikomu otevřít. Slyšela jsem, že se tu potuluje vlk.“  Dětství je neodmyslitelně spjato s předčítáním pohádek. Proto jistě každý z nás téměř trvale zafixovánu pohádku o neposlušných kůzlátkách a vlkovi. Kdo byl ale onen ,,velký zlý vlk"? Všechny důkazy nasvědčují tomu, že protagonistou příběhu je pravděpodobně vlk černý (Canis lupus pambasileus), zvaný též yukonský. Tento poddruh vlka obecného byl popsán již v roce 1905. Svou mohutností a na základě předsudků si v očích veřejnosti vysloužil nálepku právě onoho zlého zvířete. Severoamerický obyvatel Aljašky a Yukonu působí díky svému zbarvení sahajícíu od černé přes hnědou jako černý stín, jako přízrak chcete-li. Je to druh společenský, proto vede život ve smečkách čítajícíh na pět až osm dospělých jedinců. Vlci byli v minulosti často loveni pro kožešinu. Dnes je jejich lov povolen, aby neodcházelo k přemnožení druhu.

I ve stojatých vodách, mezi lekníny a houštím lze zpozorovat drobného plovavého ptáka. Pozor, labuť černá to není. Vodou brouzdá lyska černá (Fulica atra, syn. Fulica prior). Lysku si skutečně nelze splést. Je totiž nadmíru hlučným živočichem s hlasitým projevem. Chraptivé „kev kev kev“, ostré „pix pix pix“ nebo „psssiiiiiiiiii“. Koncert čítající na bohatou škálu zvuků si lze vyslechnout konkrétně při hnízdění či vyplašení tohoto ptáka. Již samotný název  zmiňoaného zvířete napovídá mnohé. Lyska disponuje robustním tělem, jež je pokryto lesklým černým peřím. Tmavý odstín kontrastuje s bílým zobákem a čelním štítkem, červenýma očima a šedýma končetinama. Je rozšířena zejména na území Euraasie, v Indonésii, Austrálii či Africe. Na první pohled působí lyska jako nemotora. Když je zaskočena, cákáním se rozbíhá po vodě, poté plácá křídly. Před potápěním trénuje šipku. Lyska černá je  vskutku velice dobrým letcem, o čemž mimo jiné svědčí dlouhé migrace na jih.

Preferujete ležérní styl nebo bohaté nazdobení? A co takhle volánky? Jeden takový se pohybuje v moři. Říká si Pseudobiceros hancockanus a připomíná kus látky, která byla odtržena ze šatů a vhozena do moře. Tento podmořský živočich je druhem mořské tasemnice rodiny Pseudocerotidae. Pseudobiceros hancockanus je hermafroditem. Intenzivní černé až modré zbarvení těla doplňuje oranžovo-bílý lemovaný okraj. Vlnitý živočich žije převážně v teplých mořích Indonésie, Keňi či Fidži. Po korálových útesech, mezi úlomky korálů či kameny dokáže cestovat na dlouhé vzdálenosti.

Jak divoký (Bos mutus) svou mohutností budí respekt. Je to však živočich ryze plachý. Tento savec z řádu kopytníků je řazen za zástupce turovitých. Tělo dvoumetrového obra  pokrývá černá, hustá a vlnitá srst. Hlavu zdobí mohutné rohy, které mohou být až metr dlouhé. Silnou stránkou jaka divokého je velmi dobře vyvinutý čich. Naopak mezi slabé stránky patří kupříkladu nedostatečný zrak. Jakové žijí ve stádech pospolu. Obývají území Asie, kde sídlí v bezlesých vrchovinách, ve větrných, pustých a krutě mrazivých stepích, na kopcích či v horách v nadmořských výškách až do 6000 m. Jak divoký patří mezi býložravce. Místo vody si libuje v chroupání ledu a sněhu.

Který obyvatel deštných pralesů a džunglí je ve svém chování klidný, rozvážný až dokonce něžný? Kriticky ohrožený makak chocholatý (Macaca nigra) patří mezi endemity ostrova Sulawesi. Makakové žijí v početných tlupách čítajících na 60 - 100 jedinců. Mezi společné somatické prvky makaků chocholatých patří tmavě hnědá, šedá či černá srst. Makakové sídlí v korunách stromů. Vybudovali si tam totiž své ,,ložnice", které opouštějí před rozedněním. Za denní aktivity těchto primátů jsou pak považovány především ty, při kterých vyhledávaí potravu, odpořívají, posilují sociální kontakty, věnují se očistě či si vzájemně vybírají parazity ze srsti.

Zdroj: Flickr