Barevní živočichové: Variance na černou

Majitelé černých šelem, ptactva či drůbeže, zbystřete! Černá kočka přes ulici, rozepjatá havraní křídla na nebi či černé slepice mocných kouzelníků? Jste pověrčiví? Mohou vůbec tito roztomilí tvorové přinášet něco, co označujeme za ,,smůlu“ a to jen proto, že nosí černý háv? Pověry odvolávající se k černé jsou známy po celá tisíciletí. Kolují skrze generační rody. Zůstávají v povědomí zažitými i bez objektivních důkazů. I přesto, že černá je nejtmavší barvou spektra, paradoxem zůstává, že příběhy ,černé“ se po staletí staly o to víc barvitějšími.

Tma, smutek, zánik, smrt, vzdor, protest. Ale také plodnost, skromnost, pokora, odříkání. Černá je v obecném povědomí barvou smutku, ale ne v každé kultuře/době nabývá negativních předsudků. Černé vlajky, černé lodní plachty, černý šat. Černá knížete temnot, Satana, ztělesněného černou kočkou či kozlem. Zmíněný výčet sám o sobě zavádí k černým myšlenkám. Zbavme se alespoň pro tuto chvíli předpojatosti a striktních předsudků, které nám jinak nedovolí nahlédnout do živočišné říše, kde je význam této barvy zcela posunut.

Již od dávných dob figuruje v umění a literatuře symbol vznešené labutě, živočicha, jenž zastupuje kupříkladu eleganci, ryzí čistotu či mocné božstvo. Připomeňme i Labutí jezero, jeden z nejznámějších světových baletů. Abychom se pokochali krásou skutečného ,,labutího jezera“, popravdě řečeno se do divadla nemusíme vůbec vypravit. Bez lístku i kukátka lze jezerní příběhy obdivovat v malebné přírodě. Protagonisty tohoto podání jsou labuťě černé (Cygnus atratus), druh australských labutí žijící ve sladkých, slaných či poloslaných jezerech, bažinách či pastvinách na území Austrálie. Labuť vsází na jednoduchost a eleganci. Nezaměnitelný pták s rozpětím křídel až 2 m se pyšní esovitě prohnutým krkem, černou srstí s bílými letkami a červeno- bílým zobákem. Labuť černá žije v trvalých párech. Tento pták má rád svůj klid. Pokud je vyrušen či brání své teritorium, divoce mává křídly a vydává syčivé zvuky.

Ve stínech hlubokých lesů Severní Ameriky žije baribal. Baribal je lesní tvor. Aktivním se stává po nocích. Avšak záměrně se vyhýbá konfrontaci se svým druhem. Co je zač? Téměř pohádkový název vystihuje medvěda baribala zvaného též černý (Ursus americanus). Díky tmavé, husté srsti si jej při stmívání nemusíte povšimnout. Proto Vás může překvapit/zaskočit. Avšak baribalovi maso nechutná. I přestože se řadí mezi šelmy, živí se převážně rostlinami, vajíčky z ptačích hnízd, včelím medem z korun stromů, rybami, hmyzem a larvami, jež vyhrabává ze ztrouchnivělých pařezů. Výjimkou jsou urzouni a kamzíci, které nahání na okraj skály, aby je poté shodil dolů.

Černá hrozba v hadím představení? Seznamte se s mambou černou (Dendroaspis polylepis), nejjedovatějším a nejobávanějším plazem Afriky. Výskyt mamby se táhne od Senegalu k východní Africe až po JAR. Pouště, polopouště, křovinaté i stromové savany, skalnaté terény – všude zde se lze s jedovatým hadem setkat. Mamba černá disponuje černými, šedými až olivověhnědými odstíny kůže. Do programu denních aktivit plaché mamby spadá samozřejmě lov. Při útoku či napadení vyvíjí rychlost až 20 km/hod. Po bleskurychlém zaútočení následuje zákeřné ušktknutí. Vpravený jed oběť záhy usmrtí.

Nakonec nejen Satanovi přísluší černá. Dokonce i ďábel si na tento odstín dělá nároky. A ne jen tak ledajaký. Konkrétně australský ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii). Ďáblovi se jako zuřivému živočichovi přezdívá mimo jiné tasmánský čert. Je totiž největší žijící dravý vačnatec. Samotář s černým kožichem asociuje konstitucí těla zavalitého psa s hlasitým zvukovým projevem. Noční lovec lesů s dovedností šplhu a plavání se stal symbolem Tasmánské správy národních parků a ochrany přírody. Zajímavostí je i obliba kompletní konzumace mršin včetně kostí i srsti.

Vřešťan černý (Alouatta caraya) je mírumilovný obyvatel korun stromů. O vřešťanech je obecně známo, že patří mezi nejméně aktivní opice. Odpočívají totiž povětšinu času. Žijí ve velkých stádech. Tento druh je naopak velice hlučný. Vřešťani hlasitým voláním odrazují nepřátele či konkurenty. Při úsvitu či stmívání jsou slyšet na míle daleko. Vřešťani jsou vybaveni černou srstí a chapavým ocasem.

Ve dne kontrastujíc se slunečními paprsky, za stmívání se ztrácejí ve stínech noci.,,Černí“ živočichové jsou skutečně o něco více zahaleni tajemstvím než ti druzí. Na druhou stranu - roztomilost ,,černých“ tvorů musí vyvracet jakékoli báchorky a pověry.

Zdroj: Flickr