S úsměvem 37

12. 12. 2012 Kateřina Barabášová Úsměvy živočicha 3047x 0

Z Erwanova deníku: O tom, jak si štěstí vzalo dovolenou.

Dozajista každý byl minimálně jednou v životě tázán. Nač? Tak znovu. ,,Erwane, jsi pověrčivý?" Přemítám si v uších stále dokola. Tahle otázka mě dřív doháněla k šílenství! Když jsem byl ještě malý opičák, býval jsem až obsesivně pověrčivý. Klepání do dřeva, vstávání pravou nohou z postele a z domovních dveří do školy, sbírka amuletů a talismanů. Výjimkou byly snad jen ty černé kočky (jednu jsem doma totiž vlastnil a nechtěl jsem ji svými problémy zatěžovat). Nedalo mi to. Při každé možné příležitosti jsem musel vykonat svůj malý rituál. V případě, že totiž nesplním pravidla hry, stane se ,,to nejhorší". S postupem času jsem začal přemýšlet, jaké břímě obnáší definice ,,toho nejhoršího". Zjistil jsem, že je celé jedna velká fikce. Na svých rituálech jsem tak postupem času slevil. Začal jsem spoléhat, že mě štěstí bude provázet zadarmo. Ale kdepak!

Kdybych dnes znovu býval malým opičákem, musel bych se zachumlat do peřin a prospat 168 hodin čistého času. Jednoduše řečeno, pro tento týden - jako nikdy víc - platí známé rčení ,,Kdo nic nedělá, nic nezkazí". Kromě toho, že jsem nečekaně onemocněl o sobotní půlnoci a musel tak absolvovat otravnou prohlídku v tajemné nemocnici, rozbil jsem své obíbené zrcadlo na tisíce kousků, ztratil babiččin náhrdelník v útrobách umyvadla. Aby toho nebylo málo, rozbolel mě zub a tak jsem musel znovu do nemocnice a nakonec jsem ještě naletěl podomním prodejcům na akční pračky. Všichni mí kolegové neustále naříkají nad neúprosnou rychlostí času. Já se však naopak zamýšlím, jak některé dny mohou být zdlouhavé a nelítostně kruté. Týden totiž ještě zdaleka nekončí...