Vytrvalý běžec – Pštros dvouprstý

Víte, který je největší pták na světě, jenž láme běžecké rekordy? No přeci pštros! Pštros dvouprstý (Struthio camelus) je vytrvalým běžcem. Pobývá v afrických savanách a pouštích. Do povědomí veřejnosti se zapsal mimo jiné zvykem, a to strkáním hlavy do písku. Ovšem pozor! Jedná se o pouhou pověru. Dospělý pštros se nemá čeho bát.

Kořistí šelem nebo dravců se stávají pouze pštrosí mláďata či vajíčka. Když už nastane situace zavánějící nebezpečím, pštros se přikrčí, svůj dlouhý krk natáhne dopředu tak, aby nevyčníval z trávy či keře, konkrétně v místě, kde se schovává. Kvůli bezpečnosti se pštrosi zdržují v blízkosti velkých býložravců. Tak na sebe neupozorňují. Pštrosi také vynikají výborným sluchem a zrakem.

Zdroj: Flickr

Jak známo, všichni běžci, tedy i pštrosi, nedisponují schopností létání. Anatomie pštrosího těla není uzpůsobená této funkci. Pštrosům chybí hřeben na hrudní kosti, přesněji řečeno v místě, kde by se upínaly silné létací svaly. Tito živočichové nemají vyvinuté ani klíční kosti. Dlouhý krk a mohutné nohy by byly při letu překážkou. Slabá křídla zdobí jen okrasné peří, které neslouží k letu. Pera jsou souměrná podle ostěnu. Netvoří prapor, jelikož nejsou spojena háčky, avšak vzduch jimi profukuje. Hlavní funkcí peří je termoregulace. Chrání tělo před horkým vzduchem. Bezpochyby i nadýchaná pera křídel stíní na stehna ptáka. (Krev se pštrosům ochlazuje také v jejich bohatě prokrvené kůži na dlouhém krku). Svá ozdobná pera pštrosi využívají také jako slunečník pro mláďata. A když příliš nesluní, natřásají se s pery před svým protějškem při pářícím tanečku. Křídla slouží též jako kormidla v prudkých zatáčkách při běhu. Pštrosům dále chybí kostrční mazová žláza. žlázové výměšky si ptáci roztírají po těle a chrání si tak peří. Pštros kompenzuje tento nedostatek tím, že se doslova ,,koupe“ v prachu, který pak funguje jako ochranná vrstva.

Pštrosi jsou všežravci. Nepohrdnou hmyzem, malým hlodavcem ani plazem. Živí se především rostlinami - listy, plody i kořeny. Aby se jim tato strava lépe rozmělňovala v žaludku, polykají také písek a kameny. A protože rostliny nejsou příliš výživného charakteru, pštrosi jsou nuceni trávit celé dny hledáním potravy. V dnešní době existuje mnoho pštrosích farem. Tito ptáci jsou chováni nejen pro peří, maso a vejce, dokonce plní i funkci dostihových zvířat. Dospělý pštros, při svých 2 metrech a 100 kg, unese bez problémů i dospělého člověka. Již od jednoho měsíce věku jsou pštrosi schopni až 30 minut běžet rychlostí 30 – 50 kilometrů v hodině. Na krátké vzdálenosti vyvíjí rychlost 70 kilometrů v hodině. Kroky pštrosa pak mohou měřit až 5 metrů. Tento živočich vyskočí do výšky 1,5 metru. Zmíněné výkony pštros zvládá díky extrémně silným stehnům na dlouhých končetinách. Nohy jsou zakončeny dvěma prsty, přičemž vnitřní, sloužící především k běhu, je větší a silnější. V ohrožení se pštros brání útěkem, ale nebojí se protivníka také nakopnout. Vnitřní prst pak slouží jako dokonalá zbraň.

Pštrosi žijí kočovným životem ve smíšených skupinách. V září, když nadchází doba páření, se rozdělí skupiny na početnější samčí a samičí. Jednotliví samci pak předvádí zásnubní tanec – natřásají se, křičí a některým poddruhům se holé části na těle zbarvují doruda. Jasně zbarvený je také penis pštrosa, který při ztopoření vyčnívá z kloaky. Samec se většinou páří s 1-3 samicemi, přičemž jedna je vždy dominantní. S vyvolenou pak střídavě sedí na vejcích. Samec vykonává tuto činnost v nočních hodinách, a to z důvodu tmavého zabarvení srsti. Samice nastupuje ráno. Její zbarvení je totiž hnědošedé. Pštrosí vejce váží asi 1 kg, je tedy přibližně 20 krát větší než vejce slepičí.