Pokoutník domácí: náš tajný spolubydlící

Je snad v každé domácnosti v naší zemi. Pro většinu lidí je tento pavouk nezvaným návštěvníkem. Bojí se ho, snaží chytit a někdy i zabít. I když se jim to podaří, za nějaký čas se tam objeví další. Patří do skupiny bezobratlých, do kmenu členovců. Řekněme si o jednom z nich něco víc.

Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci našli v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci, i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, mají v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořeny 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokáží každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim můžou pavouci stavět své krásné propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale alespoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.

                                                                     Zdroj: flickr

Pokoutníkovití, jak se jmenuje čeleď, do které patří i pokoutník domácí, má v České republice 13 druhů. Od ostatních pavouků se liší mnohými tělesnými znaky. Například zbarvením těla. Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček má světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší, kvůli osmi poměrně velkým nohám. Díky neobvyklému počtu nohou se stal pokoutník, a s ním i všichni ostatní pavouci, symbolem černé magie a zla. Tato pověst se s pavouky táhne už od pravěku, snad přes všechny lidské civilizace až do současnosti.

Pokoutník domácí dříve žil ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se mohou rozmnožovat. Samice zavěšuje kulovitý kokon, ve kterém jsou ukrytá vajíčka na pavučině. Maskuje ho kousíčky omítky, aby ho predátoři ani člověk neviděl.

Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlítne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem. Žádné alergické ani další reakce na jeho kousnutí zatím nebyly zaznamenány. Pokoutník ani sám od sebe člověka nekousne. Proto se nemusíme bát, až ho budeme vynášet z vany nebo z pokoje na svobodu, že by nám ublížil.