Cejlonské kočky se vykytují především v oblasti Srí Lanky a Indie, odkud byly také dovezeni první jedinci, pravděpodobně jistým italským chovatelem a cestovatelem, pro něhož bylo objevování nových kočičích druhů i plemen velkou zálibou. Na Cejlonu si všiml tohoto zajímavého divoce žijícího plemene především pro jeho povahu, ale také díky zajímavému vzhledu a nesmírné hbitosti při šplhu.
V roce 1988 byli představeni první jedinci plemene cejlonské kočky organizaci FIFe, na sjezdu v Itálii a v krátkém čase pak místní chovatelé založili klub přátel této kočky. Cílem klubu je dosažení uznaného standardu pokud možno ve všech význačných chovatelských organizací.
Bohužel cejlonské kočky jsou ve své domovině dosud běžně loveny nejen pro svou kožešinu, ale také pro maso, proto jich výrazně ubývá a není snadné udržet populaci o větším počtu divokých jedinců, než je asi 10 000.
Cejlonská kočka je společně s africkou kočkou černonohou nejmenším plemenem divokých kočkovitých šelem na světě. Její tělo je tedy poměrně drobné, přitom ale pružné a dobře osvalené. Zadní nohy se vyznačují kvalitnějším svalstvem než přední, jsou také o něco delší. Kočka cejlonská má kulatou hlavu, která je velice podobná hlavě kočky domácí, snad jen s tím rozdílem, že uši cejlonské jsou poněkud větší a na koncích výrazně zaoblené.
Ocas lze označit za středně dlouhý, jeho koneček přechází pozvolna do tupé špičky. Na konci ocasu si můžeme povšimnout rovněž pruhování. Samotná srst této kočky je krátká, nemá podsadu a hned na první pohled i dotek zaujme tickingem. Žíhání můžeme spatřit kromě ocasu také na končetinách.
Zbarvení srsti cejlonské kočky může být:
Divoce žijící cejlonská kočka je převážně nočním tvorem, přes den je její aktivita mnohem méně výrazná. I proto není dosud tolik prozkoumána a neví se jistě, jak pestrý je její jídelníček. Jisté je, že do své stravy ráda zařadí žáby, ještěrky, hlodavce i hmyz, podle některých zmínek také menší drůbež, ptactvo, případně ryby.
Tyto kočky jsou velice teritoriální a není snadné se k nim v divočině přiblížit, navíc milují šplhání a jsou nesmírně hbité v korunách i na kmenech stromů. Pokud už budete mít to štěstí, že je spatříte ve volné přírodě, bude to pravděpodobně jen letmý a velice vzácný okamžik.
Cejlonské kočky jsou i při chovu doma hrdé a stále si zachovávají část své divokosti. Nedá se proto říct, že by byli právě stvořené pro mazlení. S dalšími domácími zvířátky dokážou poměrně slušně vyjít, ovšem jen v takovém případě, že jsou na ně navyklé od věku kotěte.
Koťata se rodí velmi přítulná a již od raného věku se dají snadno ochočit.
Chov cejlonské kočky je velmi náročný, proto si na něj troufnou opravdu jen ti nejzkušenější chovatelé. Je třeba respektovat povahu těchto koček, dát jim dostatek volnosti a především spoustu překážek, na kterých se bude věnovat tréninku své obratnosti. Nenechte tuto kočku zakrnět, byla by to obrovská škoda.
Péče o srst není tak náročná, většinou ji kočka provádí sama. Z pohledu chovatele stačí pročesání jednou za týden, pokud k tomuto bude daný jedinec svolný. Cejlonské kočky nesnáší právě nejlépe nízké teploty, přece jenom pochází z tropické džungle.
Nemáte ještě účet? Zaregistrujte se
17. 06. 2016
Kdo vede v anketě o nesnesitelném hmyzu v pokoji
V anketě jednoznačně vede Sršeň obecná, která předběhla dokonce i berušku! :-) Není se čemu divit. Kdo by se nebál tohoto 21-35 mm velkého...Více zde
22. 11. 2015
Vítězové soutěže: Poznejte živočicha
Děkujeme všem účastníkům soutěže: Poznejte živočicha na fotografii, která proběhla na facebooku. Gratulujeme vítězům k výhře...Více zde
01. 07. 2015
Od dubna letošního roku, přispívá na Živočicha svými články nový autor Petr Šopejstal. K dnešnímu dni vytvořil několik...Více zde
