S úsměvem 31

27. 10. 2012 --- Úsměvy živočicha 2630x 0

Změnil jsem si adresu. Údaje na poštovní schránce jsem nefalzifikoval. Dokonce i číslo schránky zůstalo beze změn. Z vlastního popudu jsem se jednoduše přestěhoval do jiných končin. Kam? Vlastně na tom tak nezáleží. Je tady teplo, sdostatek banánů a milí sousedé...tedy do té doby než si opice opět pustí pusu na špacír...

Z Erwanova deníku: O tom, kdy je lepší mluvit a kdy mlčet.

V době, kdy jsem se stěhoval, jsem s sebou téměř nic nepotřeboval. Inu, jsem opičák skromná, ale v práci si luxusu dopřát mohu. Konkrétně kolegy jsem si vycvičil. Tudíž aromatická vůně ranní kávy na mém stole, holá chodidla bez bot po celém prostoru pracoviště, a co víc, pracovní odpočinek včetně natažených nohou na kancelářském stole jsou pro ostatní ,,Erwanova pravidla hry". Ale zpátky k mému příběhu.

Jednoduše jsem sbalil svých pár švestek a napěchoval baťůžek. Díky mohutnému objemu najednou připomínal nafukovací balón. Čeho jsem se při stěhovací peripetii opravdu nechtěl vzdát, byla stará sbírka banánů po dědečkovi, datovaná do 19. století. Exponáty jsem vskutku precizně zabalil a s napjatou euforií vyrazil vstříc novému prostoru, místu a lidem.

Nový dům byl vlastně dost starý. Rozbitými vstupními dveřmi pískala meluzína, po chodbách se linula vůně lahodných obědů a za dveřmi každého bytu jsem náhle ucítil teplo domova. Vyšplhal jsem druhé patro, kde mě před vlastní prohlídkou bytu čekalo milé překvapení. Sousedé. Překvapivě, avšak radostně přivítali nového člena ,,bytové komunity". Ze zdvořilosti jsme prohodili slovíčko a já měl pocit, že bydlení v tomto místě bude jedna radost. To jsem však ještě nic netušíc - ako gentleman a nový příchozí - postaršímu páru nemohl nenabídnout zítřejší odpolední kávu v mém příbytku. Taktéž jsem se zmínil o své vytříbené umělecké sbírce. Sousedům se rozsvítily oči. ,,Zřejmě jsem udělal dobrý dojem", pomyslel jsem si.

,,Crrrr."... ,,Crrr." Další plus - tedy zvonek funguje. Připisuji na list ,,funkční-nefunkční", abych se tak v budoucnu vyhnul případnému neoprávněnému osočení ze strany majitele domu. Po sromném zařízení vlastního prostoru, potěšen vytouženou návštěvou prvních příchozích, rozrazím dveře. Usměvaví sousedé přináší teplé buchty a víno. Kávu si však nemohu odpustit. To se pak společenské vztahy hned jinak posilují! Najednou si povšimnu hrůzného pohledu v očích postarší dámy. ,,Pane opičáku, co si to probůh pěstujete na stěnách?" ,,Drahá paní", hrdě odpovídám, ,,dovoluji si vám představit svou historicky cennou sbírku banánů z 19. století". ,,No uvažte, není nádherná?" Paní o to víc zbledne a spustí. ,,Pane opičáku! Vždyť si tady takto vypěstujete celou zoologickou zahradu. Mušky, komáry, pavouky a ostatní hmyz a veteš. Nevíte, že sem zvířata nesmí, vy jeden darebo?! Styďte se!"

Má první návštěva skončila fiaskem. Ale nejsem proto vůbec smutný. Starý pár mě sic pomluvil na každém rohu, ale co z toho. Zvíře jsem si doposud žádné nepořídil a láska k banánům je bohužel životní. Jako hostující jsem však špatného pocitu nenabyl. Pro příště však vím, že lidé jsou velice individuální, a proto ,,mluviti stříbro, mlčeti zlato" je pro tuto situaci výchozím bodem. A o tom, jestli mě sousedé ještě dodnes špehují, bude řeč možná jindy.