S úsměvem 33

08. 11. 2012 Kateřina Barabášová Úsměvy živočicha 2772x 0

Kamenné budovy nabízí šedý výhled na střechy městských částí. Vítr se míchá se smogem a automobilový hluk se zvukem sbíječek. Zatoužil jsem si vychutnat svěží ledový závan zimy bez plynů, čistý tvar rostlin bez příkras a podzimní odstín bez umělého lesku. Vydal jsem se do lesa.

Z Erwanova deníku: O kachnách, lidech a přátelství

Ticho, klid a místo, kde se zatavil čas. Přesto tady není pusto ani prázdno. Konečně se dotýkám jednoho lesního příběhu. Kráčím ulicí a zaslýchám ostrý šum. Něco se divoce žene trávou. Jako rozlitá řeka se přes cestu valí mohutné hejno kačen. Odkud se vzaly a kam jdou?

Zastavím a v němém úžasu otevírám ústa. Jak bych je chtěl poznat a zeptat se jich na jejich cestu. Chci si nahlas položit otázku, ale raději tajím dech. Přemýšlím. Přemýšlím o lidech a přátelství. Přemýšlím o davech lidí, které každý den potkávám, či které jen zpovzdálí míjím. Čím víc jich znám, tím snadnější je uvědomit si, že jen hrstka jsou skutečnými přáteli. Dav i nás, opičáky, učí filtrovat. Funguje jako síto. Podobně jako kachní skupina, jež se zdržuje pospolu, neumožní poznat všechny jednotlivé členy, i kdyby byli jednou velkou rodinou. Každá kachna se tak drží svého druha, rodiče či přátel a v houfu kráčí dál.