Ježek západní: náš pichlavý soused

Každý ho zná. I když většina lidí jen z pohádek a má o něm mylné představy. Nejčastější je asi ta o tom, jak po lesích nosí na svých bodlinách jablka, hrušky nebo houby. To je ale daleko od pravdy, protože ježek západní patří mezi hmyzožravce.

Ježek západní (Erinaceus europaeus) je jeden ze dvou druhů ježků žijící na území České republiky. Díky bodlinám, které jsou umístěné na zádech, má vzhled, který si s žádným jiným zvířetem nespleteme. Stejnoměrně hnědé a světle pruhované ostny jsou 2-3 cm dlouhé, a jsou na těle jakoby „učesané“ dozadu. Počet bodlin se u ježka pohybuje okolo 8,5 tisíce. Na zbytku zavalitého těla má srst. Protáhlá hlava s pohyblivým čenichem má ostny jen svrchu mezi ušima ježka. Okolo očí má v mládí tmavohnědou kresbu sahající až k čenichu, která časem bledne. Tělo je zakončeno krátkým ocasem. Délka těla se pohybuje v rozmezí 18-31 cm, hmotnost od 0,3 do 1,3 kg. V přírodě se ježci dožívají okolo 7 let.

                                                                    Zdroj: flickr

Ježek západní se vyskytuje v západní a severní polovině Evropy. Od pobřeží Norska, přes severozápadní Rusko, po Irsko, Španělsko a Itálii. Nachází se i na ostrovech Sardinie a Kostarika. Výskyt ježka na našem území zkoumají odborníci už desítky let. Díky tomu víme, že se posledních 40 let území, na kterém ježek žije, zvětšuje. V polovině 20. století byl znám jen z Čech, v současnosti je i na Moravě. Areál výskytu končí až v podhůří Moravskoslezských Beskyd a Bílých Karpat.

Oblíbeným stanovištěm ježka západního byly dříve hlavně listnaté a smíšené lesy. Ale jak člověk postupně naši zem měnil, ježek se přestěhoval do kulturní krajiny. Proto ho, spíše než ve volné přírodě jako v křovinatých mezích a břehových porostech, najdeme v blízkém okolí lidských sídel. Bydlí v osadách a vesnicích, obvykle do 1 km od našich domovů. Žije i ve velkých městech v okolí parků a zahrad. Ježkovu přítomnost snadno poznáme, když večer venku uslyšíme jeho prskání, funění a hlasité očichávání věcí. Pohybuje se sice pomalu a často šustí a dupe, ale přes noc urazí i kilometr. Nejvíce ježků se vyskytuje v nížinách do 600 m n. m., ale podél frekventovaných turistických cest a center, proniká až do vysokých nadmořských výšek na vrcholky hor v pohoří Krkonoš, Šumavy nebo Jeseníků.

Ježek západní není teritoriální zvíře, ale je samotář. Kromě samic starajících se o mláďata, žijí celí život sami. Samičky mají v jednom vrhu 2 až 9 mláďat, která se rodí holá bez ostnů. Ty jim narostou později. Malí ježkové opouští poprvé hnízdo spolu s matkou po prvním měsíci života. Se samicí zůstávají ještě 6 týdnů, po dobu jejich kojení. Poté, stejně jako dospělí ježci, loví malé živočichy jako žížaly, brouky, housenky a slimáky. Dokážou ulovit hraboše nebo žábu a mají zvýšenou imunitu proti hadímu jedu, jelikož i menší hadi tvoří součást jejich jídelníčku. Rádi si pochutnají i na ptačích zdechlinách, nebo vejcích. Na podzim se hlavně mladí ježkové snaží co nejvíce vykrmit, protože od října do dubna upadají do zimního spánku, takzvané hibernace. Z něho se v pravidelných intervalech na krátko probouzejí, aniž by opustili své hnízdo. Tím spotřebují více svých tělesných zásob a nepřipravení ježci nemusejí zimu přežít. Naštěstí existují lidé, kteří pravidelně pomáhají přežít zimu mladým nevykrmeným ježkům.