Křeček polní: statečný mrňous

Jistě všichni znáte tohoto drobného hlodavce. Spousta z nás ho měla i jako první zvíře, které jsme chovali jako malé děti. Ale věděli jste, že křeček žije u nás i ve volné přírodě? Pojďme se s ním seznámit trochu blíže...

Křeček polní (Cricetus cricetus) je malý, okolo 30 cm dlouhý hlodavec, který se podobá oblíbenému domácímu mazlíčkovi, křečkovi zlatému. Není ale jeho předkem, protože křeček zlatý pochází ze Sýrie. Barva hřbetu křečka polního je žlutohnědá, jeho spodek černý, na tvářích a předních tlapkách má světlé až nažloutlé skvrny. Má velké lícní torby, ve kterých přenáší potravu, nafukuje je při plavání jako záchranný pás nebo je používá při zastrašování nepřítele. Samičky křečka mohou být březí od dubna do srpna, při jednom vrhu mají 4 až 12 mláďat. Za příznivých podmínek mohou být samičky březí až 3x do roka, a tak se dříve jednou za čas křeček mohl razantně přemnožit. Samice se samci jsou spolu jen v době páření, jelikož se nesnášejí a vzájemně se koušou. Křeček je značně teritoriální zvíře.

                                                      Zdroj: wikipedia

Nepohrdne ptáčaty, hmyzem, ještěrkami, ale jeho nejoblíbenější potrava jsou semena rostlin, především obilí a trav. Ty si shromažďuje ve své noře jako zásobu na zimu, kdy se jednou za čas probudí ze zimního spánku. Největší nalezené zasoby měly až 17kg. Proto dříve, hlavně při křečkově přemnožení, působil zemědělcům velké škody. Lidé ho likvidovali nejen jedy, ale i vytopením jeho nor vodou, kdy dezorientovaného a napůl utopeného křečka, který prchal z nory, zlikvidovali. Křeček se také dříve lovil pro svoji kožešinu. Křečci polní se mohou dožít až 10 let, ale většina křečků ve volné přírodě nepřežije 4. rok svého života, protože mají mnoho nepřátel. Kromě člověka jsou to také středně velké šelmy jako kuny, lasice nebo liška obecná. Z dravých ptáků ho mají na jídelníčku káně lesní, luňák hnědý, orel stepní. Ze sov ho loví výr velký. Křeček polní před svými nepřáteli utíká do své nory, která má hned několik vchodů. Svým predátorům se ale vyhýbá, proto je aktivní hlavně za soumraku. Když se křeček dostane do úzkých, vztyčí se na zadní, nafoukne lícní torby a začne vydávat pištivé zvuky a skřípat zuby. Takto dokáže svého nepřítele zastrašit. Bohužel toto chování používá i při setkání s automobily. Navíc proti rychle se přibližujícímu předmětu vyskočí, a proto jsou ztráty na populaci křečka dopravou poměrně vysoké.

Areál, který obývá křeček polní, se táhne od západní Evropy z Nizozemí, Belgie a Francie až do Asie, na jih Ruska k povodí řeky Jenisej. Ve střední Evropě se vyskytuje hlavně v kulturních stepích, kde se pěstuje obilí. V Česku žijí ostrůvkovité populace až do 600 m n. m. na vhodných a hlubokých půdách minimálně 1 m. Tato hloubka mu umožnuje vyhloubit nory ve kterých žije a ukládá si do nich své zásoby. V západní Evropě jsou jeho populace na ústupu. V České republice také, ale naštěstí nemizí tak rychle.

Křeček polní je u nás chráněný zákonem, má statut silně ohroženého druhu. Hlavním důvodem jeho ústupu jsou lepší zemědělské stroje, které sklidí obilí čistem a na poli nezůstane dostatek semen, aby se křeček uživil. Také hluboká orba na polích, která ničí jejich nory jim nepomáhá, nejen kromě staveb, které jim zasahují do teritoria. Dokáže se ale lidem přizpůsobit, jelikož žije v menších městech a na okrajových částech Prahy. V Praze žijí v zahrádkářských koloniích, ale i na trávníku v panelákové zástavbě v místech, kde byla pole, na kterých se křeček vyskytoval už před stavbou domů.