Taxonomie člověka

To, že umíme mluvit, číst a psát nemění nic na tom, že jsme ,,primáti“. A ne tak ledajací. Patříme mezi ty úzkonosé. Na rozdíl od ploskonosých opic, neboli opic Nového světa (Amerika, Austrálie), pochází úzkonosé opice ze světa Starého (Evropa, Asie, Afrika). Jedná se například o kočkodana, gibona, orangutana či gorilu. Na první pohled poznáme ,,naše příbuzné“ podle úzké nosní přepážky a vysokých nozder, které směřují dolů. Výrazné jsou také nadočnicové oblouky. Úzkonosé opice mají i stejný zubní vzorec. Konec konců, svým chrupem by nezaskočily ani zubního lékaře při prohlídce.

Nadříše : Eukaryota (Eukaryota)

Říše : Živočichové (Animalia)

Podříše : Mnohobuněční (Metazoa)

Skupina: Triblastica (Triblastica)

Kmen : Strunatci (Chordata)

Podkmen : Obratlovci (Vertebrata)

Infrakmen : Čelistnatci (Gnathostomata)

Nadtřída : Čtyřnožci (Tetrapoda)

Třída : Savci (Mamalia)

Podtřída : Živorodí (Placentalia)

Nadřád: Placentálové (Eutheria)

Řád : Primáti (Primates)

Podřád : Vyšší primáti (Anthropoidea)

Oddělení: Úzkonosí (Catarrhini)

Nadčeleď : Lidoopi (Hominidae)

Čeleď : Lidé (Homininae)

Rod : Člověk (Homo)

Druh : Člověk moudrý (Homo sapiens)

Poddruh : Člověk vyspělý (Homo sapiens sapiens)

Je toho příliš? Zdaleka ne! Pojďme se podívat na to, co se za výčtem slov ukrývá. Všechny živé organismy se skládají z buněk. To je snad každému známo. Ale není buňka jako buňka. Základní dělení buněk je dvojí: na prokaryotické a eukaryotické. Prokaryotické buňky jsou vývojově starší, menší a jednodušší než eukaryotické. Tvoří pouze jednobuněčné organismy. Kupříkladu bakterie. Eukaryotické buňky jsou složitějšího rázu. Mají množství membrán a také organely (buněčné jednotky se specifickou funkcí, např. mitochondrie – zajišťují buněčné dýchání). Eukaryotické organismy mohou být jednobuněčné, ale i mnohobuněčné. Člověk je proto tvořen přibližně 30 000 miliardami buněk.

Zdroj:Flickr

Zastavme se u skupin. Co si můžeme představit pod pojmem Triblastica? Latinský výraz skýtá označení pro živočichy se třemi zárodečnými listy. Zárodečné listy vznikají při gastrulaci čili vývinu embrya. Všechny organismy mají dva zárodečné listy (entoderm a ektoderm). V hloučku se najdou i ti vyspělejší, kteří disponují ještě třetím (mezoderm). A právě mezi takové patří člověk. Jde Vám z toho hlava kolem? Představte si embryo jako Kinder vajíčko – z vnější strany vrstva tmavé čokolády („ektoderm“) a uvnitř bílá vrstva („entoderm“). „Mezodermu“ by pak odpovídal třeba máslový krém vmáčknutý mezi obě vrstvy. Přestože patříme do kmene strunatců, žádné struny v těle neukrýváme. Tzv. struna hřbetní (chorda dorzalis) je předchůdcem naší kostěné páteře. Je to pevná chrupavčitá tyčka. Dnes ji najdeme jen u drobných organismů přežívajících v mořských vodách. Mezi ně řadíme např. kopinatce plžovitého nebo sumka. V páteři člověka však nalezneme určité pozůstatky struny hřbetní. Nazýváme je meziobratlové ploténky.

Že je člověk živorodý a lidské děti se neklubou se z vajec, je známo téměř všem. Ale co teprve placenta? Někteří z nás mohou mít v podvědomí uloženo, že se jedná o jakousi blánu v ženském těle. S pravdou ven! Placenta je pouze dočasný orgán, jenž vzniká v děloze březí samice. K placentě je pak pupečníkem připoután plod. Funkce placenty jsou víc než nezbytné. Plodu zajišťuje přívod kyslíku, živin a podílí se na odvodu zplodin z metabolismu. Ochraňuje samotný plod před imunitním systémem matky. Plod ovšem není v placentě zabalen. Placenta je jen „koláč“ připevněný na děložní stěně. Tělo matky opouští hned po porodu dítěte.