Barevní živočichové: Variace na podivnost

S osobními měřítky vytváříme soudy. S preferencí jednoho sesazujeme druhé. S doceňováním krásy opačné zatracujeme ošklivostí. Měřítka jsou subjektivní. Na trase mezi bodem, jež oku lahodí a esteticky uspokojuje, a pohledům na nelibé a odstrašující, stojí ona podivnost. Beze směru, jako stopař sečkávájící na půli cesty, je neustále v pohybu.

Futuristické, tajemné, vybočující...podivné. Podivná je tvář s vlčí maskou, podivný je ten, jenž kráčí proti proudu, podivná jsou i místa prosycená mlčením. Definice ,,podivnosti" existuje i v dalších kontextech. ,,Podivností" jsou označena i kvantová čísla spojená s elementárními částicemi. Od matematických rovnic zpět skokem v přírodě. A tak není divu, že i zde figuruje podivnost. Přelétává mezi korunami stromů, medituje v podmořských hlubinách či hrdě kráčí po zemi. Je totiž všudypřítomná.

Bizarní zevnějšek, majestátnost, ohrožení. Podivní živočichové mohou být přirovnáváni k ,,zrzavým dítkům", jimž do vínku nebylo dáno příliš krásy. Bohužel se nedožádali větší pozornosti v porovnání s oblíbenými živočichy, jež jsou v ohrožení. Jejich místo spočívá na okraji. Spojuje je evoluční odlišnost a celosvětová ohroženost. Podivnost těchto tvorů je zcela výjimečná, originální, a o to víc ,,krásná".

Slyšeli jste o bizarním ptačím případu, jenž je experimentem evolučního vývoje? Pokus proběhl bez ohrožení predátory. Široko daleko, na odlehlých ostrovech, došlo před 90 miliony lety k zemským pohybům. Konkrétně na částech jižního prakontinentu Gondwany se posunuly zemské destičky směrem od sebe. Nový Zéland byl tehdy dosažitelný pouze vzduchem, a tak se kakapo soví (Strigops habroptila, též papoušek soví) vzdal schopnosti létání. Začal šplhat. Ostrovy Nového Zélandu mu zůstaly hluboko v srdci a  jsou mu dodnes domovinou. Kakapo soví pochází z čeledi papouškovitých. Avšak moc se na to netváří - tváří totiž mnohem více asociuje sovu a podobně jako jí, je i kakapům vlastní  noční aktivita. A tak, pokud tohoto nelétavého ptáka zatoužíte stopovat, pravděpodobně se vám to nepodaří. Orientačním bodem k pokoření mise  může být indicie v podobě cestiček, jež kakapo vytváří pohybem po zemi. Cesty matou nepřítele, protože ptačí stopy mnohem více připomínají stopy savců. Tento živočich je opeřen žluto-zeleno-černou pokrývkou, díky níž se téměř před očima ztrácí v kounách stromů . ,,Kakapovksá" podivnost zevnějšku je v tomto případě podtržena i způsobem života. Dožívá se navíc až 100 let.

Je přinejmenším nešťastné, když si některý tvor z živočišné říše kromě přezdívky vyslouží i negativní nálepku. Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis), jenž je domorodci nazýván termínem Aje-Aje, si za ni může sám. S ksukolem se pojí nebezpečná pověra. Pokud na někoho ukáže dlouhým prstem, oběť umírá. Ksukol je proto nemilosrdně zabíjen domorodci pokaždé, když se jen krůčkem přiblíží vesnici. „Nositel špatných zpráv“ či „hněv předků" je jednou z největších nočních poloopic žijících na Madagaskaru. Líný a samotářský ksukol ocasatý projevuje hbitost zejména za svítání. Jako aktivní noční tvor, jež tráví až 80% času vyhledáváním potravy, neúprosně prchá před světlem. V lesích o sobě dává vědět silným chrochtáním. Velkou hlavu s ,,netopýříma ušima" doplňují ústa a čenich asociující hlodavce. Nepřehlédnutelným prvkem jsou i svítivé oči, jež propalují tmavé noci.

Nejen dovádivé lachtany spatříme při hře s míčem. Čepcol hřebenatý (Cystophora cristata) z řádu tuleňů na svůj míč nedá dopustit. Velikostí se vyrovná fotbalovému, zato jej nikomu nepůjčí. Navíc se s ním ani nehodlá podělit. Důvody jsou možná ryze osobní. Tento míč neslouží tak docela k zábavním účelům. Samci čepcola hřebenatého nosí na krku červenou kouli v podobě nafouknutelného kožního vaku, jenž se táhne od nosu až k temeni hlavy. U samic je tento orgán nevýrazný. Čepcol hřebenatý sídlí v oblastech plovoucího ledu Atlantiku a Arktidy, dále přes Labrador až Newfoundlandu. Dokáže se potápět až do hloubky čítající na kilometr a v této poloze setrvat přibližně celou hodinu. Čepcol hřebenatý se řadí mezi zranitelné druhy.

Nálepku ,,posla špatných zpráv" si vysloužil jihoamerický stromový vačnatec Kolokolo (Dromiciops gliroides), dříve řazený k vačicím, jenž u místních obyvatel budí strach. V Evropě, odkud přejal označení ,,Monito del Monte", jej naopak považují za horskou opičku. V bambusových houštinách Argentiny a Chile sídlí kolokolo vždy v páru. Hustou srst  doplňují výrazně nápadné oči. Kolokolo disponuje dlouhým ocasem, do nějž si ukládá tukové zásoby na zimu.

Co mají společného sirény a dugongové? Podle řeckých bájí sirény lákaly plující lodě svým kouzelným zpěvem. Snažily se je svést na scestí mělčin, kde zůstaly navěky uvězněny. Záhadou ovšem zůstává, kam se do dnešní doby vytratil  pěvecký talent sirén. Dugongové z řádu sirén totiž komunikují pouze chrochtáním. Dugong indický (Dugong dugon) je plachý savec,  který byl domorodci dříve zabíjen pro maso. Obývá pobřeží Afriky, Austrálie, Asie, Guiney a tropické oblasti Perského zálivu. Zvláštností je zavalité tělo asociující kytovce.

Závěrem je snad na místě pozastavit se nad myšlenkou, že i s dispozicí křídel bez jejich užívání nemusí být život o to méně barevný, nad tím, jaká kvanta báchorek musí vzniknout, abychom budili strach a obavy, ale také pozasatavení nad úvahou o podivnosti, která nenese negativní označení, ale spíše přemýšlení nad jinakostí a originalitou živých organismů.

Zdroj: Flickr