Od opice k člověku 2

Do čeledi hominidů spadá řada druhů. V následujícím přehledu si řekneme něco o druhu ramapithecus, australopithecus a podrobněji o skupině homo, s níž má většina lidské populace společného nejvíce.

Výskyt příslušníků rodu ramapithecus se datuje do období středního miocénu (před 14-12 miliony lety). Ramapithecus je nejstarší známý tvor, který se dá označit za hominida. Mnozí vědci jsou však vůči tomuto tvrzení stále skeptičtí. Na základě nálezů z roku 1932 v severní Indii zrekonstruoval Elwyn Simons úlomky čelisti, které vykazují znaky charakteristické pro rod hominidae –zaoblená čelist, špičáky se zarovnávají s ostatní zuby (narozdíl od většiny šelem, u nichž jsou umístěny nad ostatní). Ramapithecus byl převážně býložravý tvor. Živil se sběrem semen a plodů, ale troufl si i na hmyz a menší živočichy. Žil v rodinných tlupách, v okolí nížin a blízko řek. Struktura kosterního aparátu tohoto druhu naznačuje bipedii.  Přední končetiny byly stále ještě využívány k pohybu, ale současně už sloužily i k vykonávání jiných činností.

Zdroj: Flickr

Australopithecus je dalším vymřelým rodem, jenž leží na linii vedoucí k dnešnímu člověku. Tento druh žil před 2-4 miliony let převážně na území jižní Afriky. Australopithékové byli vzpřímených postav, ale lebka stále připomíná lebku opičí. Australopitécus, stejně jako jeho předchůdce, se živil převážně sběrem semen, plodů a drobných živočichů. Používal nejjednodušší nástroje z klacků, kostí a kamenů.

Nám nejdůležitější rod homo disponuje třemi hlavními druhy. Nejstarším druhem je homo habilis. Žil před 3-1 milionem let a vyskytoval se paralelně s formami australopitheků.Homo habilis neboli člověk zručný, jak jeho název napovídá, začal používat jednoduché nástroje, roztříštěné kosti, čelisti, parohy a kamenné úlomky. Lebka homo habilis je podobná lebce druhu homo erectus, ovšem s těmi rozdíly, že je zde patrný výrazný nadočnicový val, na spodní čelisti nelze rozeznat výstupek brady, a je vybavena výraznými řezáky. Homo erectus, je datován do pozdního pleistocénu, tedy před 2 miliony až 250 000 lety. Kosterní pozůstatky byly nalezeny na Jávě, v Číně, Tanzanii, Německu a Maďarsku. Vysoká rozptýlenost svědčí o existenci řady druhů a poddruhů, z nichž mnohé skončily slepou větví. Homo erectus držel vzpřímené postavení těla. V jeho případě se mozkovna zvětšovala a zvyšovala. Dolní čelist stále postrádá bradový výběžek. Chrup získává lidský charakter. Mezi dalším vývojový stupeň patří homo sapiens. K této kategorii se řadí všechny populace a  současně velké rasy (černá, žlutohnědá, bílá) i rasy reliktní (vymírající – Australci, Křováci, Pygmejové). Nejstarší formy tohoto druhy pocházejí z předposlední doby ledové. Nazýváme je anteneandrtálci. Neandrtálci, následující těsně po této větvi, se objevují již na začátku poslední doby ledové, před 70-40 000 lety. Jejich nejvýraznějším znakem byl nadočnicový oblouk, který u dnešní populace chybí. Upřímně řečeno, když se takový neandrtálec zamračil, zřejmě působil děsivým dojmem. Neandrtálci měli odlišné držení těla a diferencovaně postavené hlavy.

Moderní forma člověka se objevila na počátku mladého paleolitu, před 40 000 lety, což je ve srovnání s ramapithekem prakticky nedávno. Nejvýznamnější nálezy byly objeveny například v italské oblasti Grimaldi, v Combe Capella ve Francii či v Koněprusech a Mladči. K této formě se řadí všechny současné populace, ačkoliv některé žijí ve vyspělých civilizacích. Jiné zůstávají na úrovni mladší nebo starší doby kamenné. Tyto kulturní rozdílnosti nelze připisovat genetickému potenciálu. Lidé všech kultur mají stejné biologické možnosti dosáhnout jakékoli civilizační úrovně.

Jistě nebudeme první, kdo si pokládá konkrétní otázku: Jak bude vypadat lidstvo vypadat za tisíce let? Jak nás bude budoucí generace hodnotit? Staneme se pro ně novým pojmem ,,homo technikus“ či jim bude naše technická vyspělost ve srovnání jich samotných připadat nicotná? Otázkou však zůstává, zdalipak se se současným přístupem dalších generací dočkáme.