Skokan hnědý: žába mnoha tváří

Na procházkách přírodou se můžeme leknout nenadálého zvuku ve křoví, v trávě, listí nebo vodě. Kromě ptáků a hlodavců nás takto může vyděsit jedna žába. Často si jí ani kvůli jejímu zbarvení, které skvěle splývá s okolní zeminou, nevšimneme. Upozorní na sebe až svým úprkem před naším zašlápnutím.

Skokan hnědý (Rana temporaria) je po ropuše obecné naše nejběžnější žába. Vyskytuje se na celém našem území, od nížin do hor i od mokřadů přes lesy až po stepy. Dokáže se přizpůsobit i člověkem velmi změněné či zničené krajině. Žije dokonce i v lomech nebo na výsypkách po těžbě. Na všech těchto rozmanitých místech ale nežije jako jedna vzhledová forma skokana. Vytváří takzvané ekoformy, což znamená, že skokan hnědý, který žije například na horách v Krkonoších, má stejné morfologické znaky jako ten, co žije na Šumavě nebo v Jeseníkách. Jsou si podobnější, než se skokany, kteří žijí jen několik desítek kilometrů dál v nížinách nebo na podmáčených loukách. I když jsou mezi jednotlivými formami někdy velké vzhledové rozdíly, pořád je to jeden druh.

                                                                   Zdroj: flickr

Samečci skokana hnědého obvykle dosahují délky od 4,5 do 9 cm, samičky od 6,5 do 11 cm. Na některých místech mohou dosahovat samice až 15 cm. Zbarvení skvrn na těle této žáby je velice proměnlivé, nejen díky jejím rozdílným ekoformám, ale i díky teplotě prostředí, ve kterém se zrovna nachází. Například spánková skvrna, která je umístěna za okem skokana, při horkých letních dnech může skokanovi zcela chybět. Na jaře či na podzim, když teplota není tak vysoká, je naopak tmavá a velmi výrazná. Nejen tento znak nám ukazuje, jak může být těžké správně určit tento druh žáby. Existují formy skokanů zcela bez skvrn a také jedinci, kteří jsou silně pokrytí tmavými až černými skvrnami. Zbarvení celého těla je světle pískově hnědé, šedohnědé, zelenohnědé, tmavo hnědé až do téměř černé s modrým nádechem. V místech, kde voda obsahuje hodně železa, má pokožku zbarvenou do cihlově červené. Břicho má barvu světlejší než má hřbet, od bílé, po krémovou až červenou. Na spodní straně těla má také tmavší mramorování. V období páření bývají samci částečně nebo i celí modří.

Samičky skokana hnědého kladou svá vajíčka ve velkých neforemných shlucích, těsně pod hladinu nejen v přirozených, ale i člověkem uměle vytvořených nádrží. Nepřichycují je k žádným vodním rostlinám, ani ponořeným předmětům, ale k sobě navzájem. Proto může být v jednom shluku vajíček i několik stovek snůšek. Hned po vykulení pulců se tyto ohromné útvary rozpadnou. Pulci jsou zpočátku hnědí až černohnědí. Později se k jejich zbarvení přidají zlaté skvrnky. Vývoj pulců v žábu trvá okolo 3 měsíců. Čerstvě metamorfovaná žabka měří obvykle okolo 1 cm.

Skokan hnědý zimuje na souši i ve vodě. Probouzí se v březnu až v dubnu, podle nadmořské výšky a hned se páří. Dokonce mu nevadí, když je ve vodě ještě led a na svazích sníh. Samci jsou na trdlištích dříve než samičky a volají je svým hlasem, který ale není slyšet na velkou dálku. Živí se drobnými bezobratlými živočichy jako jsou slimáci a brouci. Výška jeho skoku je ve stresu až 55 cm. Skokan hnědý se dožívá až 25 let. Dříve se sbíral v době páření, kdy nepřijímal potravu. Lidé, kteří jedli žáby dokonce tvrdili, že jeho maso je nejlepší z našich žab. A právě v období rozmnožování měl být nejchutnější. To ale jeho stavy tolik nezdecimovalo, jako změny hospodaření v zemědělství. Naštěstí se poslední dobou jeho počty zase začínají pomalu zvyšovat.