Štika obecná: žralok našich vod

Je rozšířeno mnoho historek o tom, jak štika napadla koupajícího se člověka nebo psa. Ale opravdu může být tato nádherná, i když respekt budící ryba, tak nebezpečná? Podívejme se na oblíbenou trofej rybářů trochu blíž.

Štika obecná (Esox lucius) má protáhlé válcovité tělo. Hřbetní a řitní ploutve má posunuté až na konec těla. Vpředu nás zaujme široká, protáhlá, ale hlavně bohatě ozubená tlama. Díky tomuto tvaru těla, který umožňuje štice bleskurychlý start za kořistí, je jedním z našich nejšikovnějších vodních dravců. Je jím i díky tomu, že má zuby mírně zahnuté dovnitř úst, takže se jí kořist jen tak nevysmekne. Zuby jí po opotřebení vypadnou a jsou nahrazeny novými. Tělo štiky je ze svrchu i na bocích zelenohnědé, boky jsou pokryté světlými skvrnami. Ty jsou uspořádány do svislých pruhů. Břicho mívá špinavě bílou barvu, ploutve jsou tmavé, pruhované s červeným nádechem. Štiky mohou dorůstat délky přes 150 cm a dosahovat hmotnosti i do 30kg. V podmínkách České republiky ale většinou takových rozměrů nedosahují, za velké kusy jsou považovány už štiky od 10 kg.

                                                                Zdroj: flickr

Štika obecná je noční dravec. Její oblíbenou kořistí jsou ryby přiměřené velikosti, jako okoun, hrouzek, plotice nebo ježdík. Ráda loví nemocné ryby, proto slouží jako taková zdravotní policie, co udržuje dobrý stav rybí obsádky. Spořádá i brouky spadlé do vody, utopenou myš nebo žábu. U štik je znám také poměrně rozšířený kanibalismus, kdy jim nedělá problém ulovit jedince vlastního druhu. Štika je teritoriální druh ryby, svůj rajón si hlídá i před ostatními dravci. Proto stejnou štiku můžeme potkat na určitém místě. Štičí tření probíhá od března do dubna. Samice přitom dokáže vyprodukovat až 250 000 jiker. Štiky mají na rozmnožování rády klidné teplé vody s hustým porostem, se spadlými stromy nebo skalami, kde se jejich plůdek může dobře skrýt. Samec štiky, zvaný mlíčák, pohlavně dospívá mezi 1. a 3. rokem života. Samice neboli jikernačka, mezi 3. až 5. rokem. Dospělá štika nemá v přírodě prakticky žádné nepřátele, jen malý potěr je loven okouny a ostatními rybami. Jediný tvor, který ji systematicky loví, je člověk. Ale má zákonem stanovenou lovnou míru, kterou musí dodržovat a štika je dokonce zákonem hájena, od začátku ledna do poloviny června.

Štika obecná se přirozeně vyskytuje v Evropě, Severní Asii a v Severní Americe. Je tak nejrozšířenějším zástupcem z pěti druhů, které počítáme do čeledi štikovitých. Byla dokonce uměle vysazena i na jiných kontinentech. Nemá velké nároky na kvalitu a typ vod. Hlavní podmínkou je pro ni především dostatek kořisti. Proto ji můžeme najít v horských pstruhových bystřinách i ve velkých rybnících a přehradních nádržích. Nejradši má ale pomalu tekoucí vody nebo čerstvě napuštěné nádrže. Štika se díky svým loveckým schopnostem dostala i do mnoha pověstí a pohádek. V některých je vylíčena jako zlé stvoření, které trýzní celé osazenstvo nádrže, jindy jako hodná a chytrá vládkyně rybníku. Často se pojí v pověstech s vodníky a její šupiny umí kouzlit. Dostala se ale i do erbu některých šlechtických rodů, jako u Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan, nebo obcí jako je například Neratov, Nedachlebice nebo Rosice.